Starověké a historické památky zemí Středního východu a Severu Afriky lákají už po staletí každoročně miliony turistů. Arabské jaro, které začalo v prosinci 2010, ale situaci na Východě Asie a Severu Afriky od základu změnilo. Rok 2010 se stal přelomovým pro politiku i ekonomiku těchto zemí.
Mnohé země na Severu Afriky a na Západu Asie jsou ekonomicky závislé na cestovním ruchu. Turismus je zde také důležitým zdrojem pracovních míst. S příchodem revolucí na začátku roku 2011 se ale turisté začali od tohoto regionu odvracet. Turistika je úzce spjata s bezpečností a nepokoje dokáží potenciální návštěvníky na dlouho odradit.
Pro země MENA, tedy země na Severu Afriky a na Středním východě, hraje turismus naprosto klíčovou roli. A po pádu vlády v Egyptě, Libyi a Tunisku ztratil region během 12 měsíců politické nestability téměř 800 milionů dolarů, 18 % z toho kvůli odlivu turistů. Cestovní ruch v Egyptě a Tunisku se od začátku roku 2011 propadl zhruba o 30 %. Příjezdová turistika celkem poklesla o 13 % v zemích na Severu Afriky a o 11 % na Středním východě.
V Egyptě zajišťuje cestovní ruch pracovní místa pro 2 miliony lidí a přináší zhruba 11 % HDP. Příjem z cestovního ruchu tvoří zhruba 20 % celkového zahraničního obchodu regionu.
V Tunisku pracuje v cestovním ruchu zhruba 400 000 obyvatel a tvoří celkem 8 % celkového HDP. Zatímco na cestovní ruch v zemích MENA mělo Arabské jaro devastující účinky, hotely ve SAE zaznamenaly rekordní počet rezervací. Snaha dostat věci opět pod kontrolu a probudit turismus k životu si již vyžádaly nemalé investice. Podle předpokladů by mohlo ke zotavení dojít v tomto regionu v průběhu roku 2012.
Arabské jaro byla vlna revolucí, která se zvedla proti politickým vůdcům v arabských zemích a zemích na Severu Afriky, mezi nimi Tunisko, Jemen, Egypt a Libye. Zároveň s tím začaly v Sýrii a Bahrajnu občanské války a odstartovaly konflikty v Ománu, Maroku, Kuvajtu, Iráku, Jordánsku a Alžírsku.
Pár menších konfliktů zaznamenal také Libanon a Súdán. Arabské jaro inspirovalo řadu podobných menších či větších povstání po celém světě. Protestovalo se pochody, stávkami, na veřejných shromážděních, setkáních a sjezdech. K organizaci pomáhala sociální média jako internet a jiné rychlé způsoby komunikace. Všechny tyto akce častokrát ochromily nejen politiku, ale zasáhly především ekonomiku.
