Chile doufá, že utrpení 33 horníků uvězněných na 69 dní v podzemí přiláká do země více návštěvníků. Představitelé země dokonce plánují, že v budoucnu na místě neštěstí nechají postavit muzeum, jehož hlavním tématem by měla být naděje.
Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. V případě horníků, kteří si museli v podzemí prožít své, je tím dobrým naděje, že jejich utrpení přiláká do Chile více zahraničních turistů. Tato strašná událost, kterou se zatajeným dechem sledoval téměř celý svět, by ve výsledku mohla do Chile přilákat více návštěvníků.
Příklady lidského zaujetí utrpením jiných jsou patrné po celém světě. Muzea genocidy v Polsku, Kambodži a Rwandě jsou jen několika příklady. Popularita Muzea práva útrpného v Praze také neustále roste. Jen málo lidí by to přiznalo, ale čím brutálnější je utrpení, tím větší je pravděpodobnost, že přiláká diváky. A co by mohlo být děsivější než 69 dnů strávených v podzemí bez záruky, že se člověk dostane ven?
Chile letos nejen oslavuje 200. výročí nezávislosti na Španělsku, ale zotavuje se i z únorového zemětřesení o síle 8,8 stupňů Richterovy stupnice. Přitom se také začaly šířit zvěsti o otevření muzea v dole, ve kterém byli horníci uvězněni. Ústředním tématem muzea by měla být naděje. Zázračné přežití horníků nemůže soutěžit s neposkvrněným početím nebo proměněním vody ve víno, ale mezinárodní zájem o tuto událost je pro mnoho návštěvníků důkazem o opaku. Muzea v Osvětimi, Kigali a Tuol Sleng jen potvrzují, že vydělávat peníze na lidském utrpení už není takové tabu jako dříve.
